Chronos vs. Kairos

Jsem líná. Vždycky jsem byla.
Neodevzávám seminárky v termínu, všude chodím pozdě. A víte proč? Žiju v trochu jiném časovém systému. Oni jsou totiž podle antických filozofů dva - chronos, ve kterém žije většina lidí. Chronos je čas plný termínů, které je nutné splnit. Čas, plný nepřirozeného vztávání v dannou hodinu. Zazvoní vám ráno budík, vstanete a cítíte, že je na vás ještě brzy? Nadopujete se následně kafem (nebo radši dvěma) aby jste byli alespoň trochu funkční? Pak jste zajatci chronosu.
Na druhou stranu je tu pak kairos. Kairos je vlastně ten úplně původní čas. Ten přirozenější. Závísí přímo na potřebách našeho těla a duše. Když se třeba probouzíme, zklidněné orgány se postupně probouzí k životu a my máme možnost se "vyspat do růžova". To se nám s časem chronos nedaří.
Funguji prostě na kairos. A upřímně - je mi to jedno. Myslete si co chcete.
(Tímto končí můj krátký výplod mozku)

Meč pravdy

Básnička k velkolepé sáze Meče pravdy, jehž rozsévá inspiraci v srdcí těch co ji čtou :) Ovšem to platí pro první čtyři (tlusté) knihy, zbytek čítající sedm(!) pokračování už začíná být poněkud nastavovaný, nicméně stále baví. Dřív či později se Terrymu Goodkindovi podíváme na plešku zevrubněji.

Slza dopadla na kámen,

co barvu jantaru má.

Opona natrhlá - Strážce nás vyzívá.

Ten boj může svést jen,

ten co v rybníku je kamenem.

Ta v bílém - jeho milovaná,

zradí ho svou krví.

On však Drefana zabije

a do Chrámu větrů se dostane.

Mor zachvátí zem,

on zachrání se jen.

Reechani,Sentrosi,Vasi,

ona něco pod srdcem nosí.

Meč pravdy pozvedne ten,

co nazývá se Richardem.

Charles Baudelaire - Mršina

Co jsme to viděli to letní jitro boží,

vy moje lásko jediná?

V zatáčce pěšiny na kamenitém loži

ležela bídná mršina

a nohy zvedajíc jak prostopášná žena

a plna žáru potíc jed,

strkala nestoudně, nedbale rozvalena

své pařící se břicho vpřed.

S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo

v tu chvíli celou upéct hned

a vrátit Přírodě, co spojovalo v tělo,

ve stonásobném množství zpět.

A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla

jak ke kvetoucí květině.

Puch byl tak strášlivý, že jste div neomdlela

na sporé trávě v pěšině.

Za břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,

se táhly larvy v tisících,

a oblévajíce ty živé čáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.

To vše se zvedlo hned, hned kleslo jak vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.

A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované sítě
a natřásané o překot.

Tvar zmizel, spíše sen, nic nežli skizza matná,
dlouhými časy otřelá,
kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,
jen po paměti dodělá.

Za skálou čekala toulavá strašná fena,
a vzteklým zrakem měříc nás,
číhala na chvíli, kdy by se nerušena,
zas mohla pustit v hodokvas.

A přece budete jak to tak strašné hnití,
sám mor té spouště zteřelé,
vy hvězdo očí mých, vy slunce mého bytí,
má vášni, vy můj anděle!

Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s Bohem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.

To, krásko, rcete však těm červům, kteří, hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvář a podstatu svých lásek chovám v duši,
i když se bedně rozpadly.
 
 

O rubrice Mršina

Chtěla bych udělat úvod k této sekci. Ona je vlastně nejdůležitější z těchto stránek, neboť o mne vypovídá podstatně nejvíc. Nejde o to, přídávat na tento blog nechutné mrtvoly - které se tu jistě objeví, neb to s mršinou opravdu souvisí - ale ukázat různé aspekty tohoto slova, který jednoho dne, doufám, bude pojmem, který bude dobře znám. 

Začneme básní, která Vám bude jistě známa z hodin českého jazyka :) A až mě napadne to správné entrée, tak to celé přepíšu :)

Anorexie

      Nedávno jsem viděla jeden pořad o anorektičce. V té době, kdy přestala jíst jí bylo osm let. Poslední dobou stále více slyším a čím dál mladších dětech, které takhle duševní porucha (je to docela neobratný termín) postihne. Ta holčička říkala, že se jednoho dne její hlava "rozpoltila".Jedna část jejího mozku měla chuť na zmrzlinu, zatímco ta druhá jí to zakazovala. Nejdřív přestala jíst sladkosti, pak maso a všechno nezdravé a potom nejedla už nic. Když spořádala víc jídla než si dovolila - vzhledem k tomu, že nejedla nic, tak ta porce musela být opravdu velká - běhala ze schodů dolů a nahoru, aby se v ní neusadil ani jediný gram tuku.A to je realita.

      Spousta holek je na tom stejně. Nakonec i léčebny pomohou minimum z nich. Ty holky se děsí pohledu do zrdcadla, protože si připadají tlusté (a jak známo, jsou příšerně vyhublé). Ty holky se děsí toho, že když odejdou z léčebny budou tlusté, jako všechny ostatní.

      Já sama s anorexií potíže nemám (spíše naopak,ale stále se držím :), ale znám několik lidí - ať už po netu, tak osobně - kteří ve své době tohle prožívali. Příkladem je moje nevlastní sestra. Na jaře jí bude už 31 a anorexií trpěla před šestnácti lety.Přestala jíst, protože se jí ostatní holky posmívali, že je tlustá.Naštěstí se nedostala do stádia, v kterém by se musela léčit.

      Tady záleží na podpoře rodiny.Tady totiž rodina opravdu může pomoct.

      "Anorexie je duševní porucha, kterou může trpět každý.Spouštěč v sobě mají všichni."
      Podle mě je to,ale stále blbost.Přestat jíst je přece hrozný.Kdybych umřela jako anorektička, moje poslední myšlenky by směřovali k pocitu, že jsem ještě spoustu jídla neochutnala.(Tady ovšem mluvím ze svojí těžké váhy - tedy nad 70 kg.Jak bych se chovala jako anorektik nevím.)
Já nechci být anorektička, nikdy.Na to mám příliš ráda KFC.Ale znáte to - nikdy neříkej nikdy.

Zářící

Povídka z doby, kdy Stmívání ještě nebylo takovým fenoménem jako dnes. Jedna z prvních povídek, které jsem vůbec napsala.A hlavně mne to tenkrát bavilo.

Cítím mnohé, ale tahle vůně je specifická.Moje smysly zbystří, svaly se napnou.Vyrazím vpřed za tím zvláštním lákavým pachem.Nemyslím na důsledky, nemyslím na Carlisleův zklamaný obličej.Jsem lovec a dostanu svoji kořist.

Ta louka pod skalami mohla být snad i krásná, ale kameny byly potřísněny cákanci temně rudé krve.
Přitahoval mě, ten člověk voněl víc než kdokoliv jiný.Matně jsem vnímala přítomnost medvěda.Soustředila jsem se na něj.Já jsem lovec, on moje kořist.
Jeho tep, naběhnutá žíla na krku, krev stékající po zuboženém těle.
Dost!Zarazila jsem se.Ty vlasy, ty jemné hnědé kudrlinky.Připomínka rozmazané lidské vzpomínky.

Netuším, jak se ke mně ten medvěd dostal.Poprvé jsem si ho všiml, až když mě srazil mohutnou prackou k zemi.Vytryskla krev, zapraskaly kosti, když jsem dopadl na kámen.Moje levá ruka se nabodla na špičatou větev stromu.Bolestí jsem vykřikl, ale neměl jsem možnost zjistit rozsah zranění.Neměl jsem sílu se na ni podívat, natož pohnout hlavou.
Tak tady zemřu.Na tomhle místě.Zrak mi zastřela záře, nebesa otvírala svou bránu.Zaostřil jsem, byla to jen kůže, kůže světlovlasé bohyně.Prosebně jsem se na ni zahleděl.Ať už mne odnese do ráje, mezi mé sestry!
Lačně se na mne usmála a skočila medvědovi po krku.Ten pohyb jsem skoro nedokázal zaznamenat.Zakousla se mu do krku.Jak sála krev, její oči měnily barvu.Z černé na jantarovou.Pak se pomalu zvedla, ze rtů setřela poslední zbytky jejího jídla.Přistoupila ke mně a plynulým pohybem zvedla.

V hlavě se mi mísily emoce s rozumem.Každý říkal něco jiného.Ta vůně - pach smrti, nech ho tu ležet a vysaj ho, říkal rozum.Odnes ho ke Carlisleovi a nech ho proměnit, pravily emoce.Emocím dala za pravdu vzpomínka na jednu starou přítelkyni a jejího syna.
Nedýchala jsem, nenasávala vzduch.Pocit spřízněnosti s tímhle mladíkem mě stále držel u mého cíle.
Ta vůně - pach smrti, jídlo máš v náručí! zaslechla jsem podvědomí.
Dost!Už jen několik málo minut a budu doma! odpovědělo svědomí.Běžela jsem sprintem přes známý les, až jsem se dostala domů, ke starému kamennému domu.Edward s Carlisleem na mně už čekaly.
,,Jsi si jistá?Chceš s ním být navěky?" zeptal se mě adoptivní otec.Jen jsem zmučené kývla.
Nevím, jak dlouho jsem seděla vedle něj.Nevím, kolik dní uběhlo.Celou dobu jsem na něj koukala a nedokázala odtrhnout oči od jeho dokonalé tělo.Tak to je on.Moje spřízněná duše.

Otevřel jsem oči.Vše bylo jiné, jasnější.V mé hlavě byla najednou spousta místa,V krku jsem cítil žízeň.Přestal jsem na ni myslet, když do místnosti přišla ona.Moje světlovlasá bohyně.

Ona

Následující báseň není báseň - tak co to tedy je? To netuší ani sám autor.

Bledá kůže,
temný svit,
hvězdy v očích,
smutný smích.

Zbystřilo oko,
zbystřil sluch,
zbystřila mysl,
viděl jsem krok.

Po tváři stéká
krvavý mok.
Tiše rozpráví,
neslyším.

Úsměv měla
pro mne jen,
můj chladný pohled,
zbrázdil sten.